Boje na Václavském náměstí
Foto:  Vojenský historický ústav

Bitva o rozhlas
5. května 1945 stál Bohumil Valtr spolu s kpt. Suchánkem a dalšími v čele útoku na budovu rozhlasu. V 11 hod Valtr vyrazil
do Bartolomějské 6, aby osobně vedl útok na rozhlas. První policejní konvoj vyrazil s úkolem: obsadit budovu rozhlasu
a udržet ji ve vysílání. Tvořily ho dva vozy – otevřený policejní autokar Praga velitele Suchánka obsazený 21 policisty
a služební vůz škpt. Valtra. Policisté byli vyzdobeni československými trikolórami. Již na Národní třídě bylo Valtrovo vozidlo
zdrženo jásajícím davem. Autokar se Suchánkovou posádkou pokračoval dále až před rozhlas, kam dojel cca v 12:10 hod.
V tom okamžiku zastavilo před vchodem do rozhlasu také vozidlo škpt. Valtra. Ten se však se svými kolegy již do budovy
nedostal. Palba byla tak silná, že je donutila k jinému postupu. Zneškodnili německou hlídku u protější ohrady a vnikli do domu
naproti rozhlasu. Valtr rozhodl o zajištění obrany rozhlasu zvenčí a znemožnění přísunu německých posil. V domě pak spolu
s civilními bojovníky otevřeli několik německých bytů a z oken začali ostřelovat budovu rozhlasu. Jak sám Valtr uvádí: „Po nějaké
chvíli přijel před budovu rozhlasu malý autokar SS … bylo v něm osm mužů … Hned jsme zahájili palbu střechou autokaru
na posádku a po krátkém boji byli vytaženi mrtví nebo těžce ranění esesáci z vozu a odzbrojeni.“
Během odpoledne 5. května 1945 se pak Valtr doprovázen Humhejem a Součkem vydali získat další zbraně, kterých byl
akutní nedostatek. Jejich cesta za pomoci pracovníků nedalekého hlavního nádraží vedla do tunelu, kde měly být zbraně ukryty.
Díky bojům se však k budově rozhlasu ani jeden z těchto tří policistů již nevrátil. Naopak se aktivně zapojili do bojů na různých
bojištích Prahy. Zásluhy škpt. Valtra byly bezprostředně po válce oceněny.
 
Valtr byl 25. května 1945 pověřen funkcí velitele NB v Karlových Varech.
Byť se zdá, že se jednalo o odměnu, nebylo to jistě žádné terno. Karlovy Vary se nacházely jednak na území, které bylo
v roce 1938 zabráno v rámci mnichovské zrady Němci a jednak to bylo město, jehož středem procházela demarkační linie
mezi americkou a sovětskou okupační zónou. Tedy území, kde nebylo nouze o spory a dohady. 14. ledna 1946 byl Valtr
navíc přidělen jako styčný důstojník pro odsun Němců k Oblastní osidlovací úřadovně a 11. listopadu 1947 byl dokonce
jmenován oblastním zmocněncem pro odsun německého obyvatelstva.

Nečekat až začnou střílet !
Problémy však nebyly jen s Němci ale i se Sověty kteří v Karlových Varech byli. Byla zde dislokována 91.divize Rudé armády
pod velením generála Trofimova. Díky chování některých sovětských vojáků se množily případy znásilnění, krádeží i loupeží.
Valtr se snažil incidenty řešit, nicméně se sovětským vedením nebyla snadná domluva. Nakonec na doporučení generála
Trofimova svolal Valtr svoje podřízené a vydal jim pokyn aby při styku se sovětskými vojáky chránili především sami sebe
a obyvatelstvo a nečekali až začnou střílet oni. Během několika dní zaznamenali Sověti 5 mrtvých a situace se značně zklidnila.
 
Komunisté upevňují pozice
Klid neměl Valtr ani v jiných ohledech. Hrdina Pražského povstání musel čelit nařčení z kolaborace s Němci. Bylo mu kladeno
za vinu že se stýkal s Němci i mimo službu. Zároveň zorganizoval lovecký kroužek při Generálním velitelství uniformované
protektorátní policie, v jehož čele stál Němec - generál Riege. To a závist Valtrovi vynesly obvinění za provinění proti národní cti.
Navíc Valtr byl příznivcem národních socialistů a nijak se tím netajil. Byť se zdá, že se jedná o demokratickou předúnorovou
etapu, faktem je, že komunisté již velmi výrazně upevňovali svoje pozice i ve Sboru národní bezpečnosti. Politické sympatie
škpt.Valtra k jiné straně než ke KSČ a jeho aktivní účast na květnovém povstání k tomu jeho účast v odbojové organizaci Blaník,
to vše mu v očích komunistů dávalo punc „zápaďáka“. Bylo tedy jen otázkou času, jak dlouho Valtr vydrží ve funkci a ve sboru
samotném. Navíc Valtr ke své práci přistupoval poctivě, ani to nebylo plus. Díky tomu se dostal do sporu s předsedou ONV v
Teplé Bohumilem Nebáznivým. Toho nechal Valtr vyšetřovat pro podezření z krádeže zlata v tamním klášteře. Únorový převrat
zastihl Valtra ještě stále v Karlových Varech. 28.února 1948 přišel první úder. Onen stíhaný předseda ONV-Bohumil Nebáznivý,
který mezi tím povýšil a stal se předsedou KNV zakázal Valtrovi vstup do jeho vlastní kanceláře. Valtr byl postaven mimo službu
a odeslán na tzv. dovolenou s čekatelným což byla neklamná známka rychlého propuštění od sboru. Vzápětí na to ho navštívili
dva kriminalisté z Prahy, se kterými se shodou okolností znal. Jednalo se o slušné muže, kteří Valtrovi sdělili, že na něho byl
vydán zatykač a slíbili mu, že jej o několik dní pozdrží. Rozhodnutí o věcech příštích ponechali na Valtrovi samém.
 
U přechodu uchopil Valtr pistoli

Bohumil Valtr se rozhodl odejít za hranice (ilustrační foto)
Foto: Státní hranice.cz
 
Bohumil Valtr na nic nečekal. Jediné, čeho se mohl dočkat, bylo zatčení, výslechy a v tom lepším případě mnohaletý žalář.
Proto se rozhodl odejít za hranice. Problém byl v tom, že nebyl čas shánět převaděče. Valtr se rozhodl přejít sám.
Přechod naplánoval na 6. březen 1948. Oblékl se do stejnokroje SNB, vzal svoji manželku a desetiletého syna a naložil
je do osobního vozu. Rodina si nemohla vzít ani zavazadla aby nevzbudila pozornost. Valtr si vytipoval přechod nedaleko
Aše u Nových Domů. Čas naplánoval tak, aby se zrovna střídaly dvě směny. Spoléhal na to, že ani jedna ze směny nebude
u hraniční závory. Když přijížděli k přechodu, uchopil Valtr i s manželkou každý pistoli a Valtr sešlápl plynový pedál a plnou
rychlostí se rozjel proti závoře. Než se hlídky vzpamatovaly závoru přerazil a pokračoval směrem do Německa. Zde přerazil
druhou závoru a pokračoval do americké okupační zóny. Hranici dle dochovaných hlášení přejel 6. března 1948 v 8.15 hod.
Nezastavil ale ani na druhé straně. Cesta tu vedla podél hranice s Československem a Valtr měl obavy z ostřelování z naší
strany. Zastavil až v Rehau, kde se vydal americkým vojákům, které mu naproti vyslala CIC, jejíž pracovníci byli informováni
německými celníky. Valtr s rodinou skončil v utečeneckém táboře. Zde zpočátku pomáhal CIC v Rehau, Celbu a Bayreuthu
s výslechy a vyšetřováním českých uprchlíků. Po několika dnech byla rodina odeslána do tábora ve Schwabachu a později
do tábora pro vysokoškoláky v Norimberku. V létě 1948 vstoupil Boh. Valtr do služeb CIC a začal pomáhat s prověřováním
uprchlíků, zda se nejedná o agenty československých zpravodajských služeb. Byl podřízen přímo plukovníku Charlesi Katkovi.
Na jeho příkaz přešel Valtr do Bensheimu u Darmstadtu kde se stal spolupracovníkem skupiny plukovníka Jar. Kašpara-Pátého.
Úkolem této skupiny bylo vysílání agentů do Československa a jejich výslechy po návratu zpět.  V této skupině však panovaly
 zvláštní poměry, kdy manželka plukovníka Kašpara vládla místo něj. Posledním „hřebíčkem do rakve“ byl případ
kdy Katek vypravoval do republiky zkušeného kurýra a auto které ho mělo odvézt na hranici nebylo k dispozici protože v něm
odjela manželka plukovníka Kašpara ke kadeřníkovi. V září 1949 tedy znechucený Valtr požádal o vystěhovalecké vízum do
USA. Vízum skutečně obratem dostal a do USA dorazil s rodinou 29. října 1949. Po krátkém pobytu v New Yourku přesídlila
rodina do Kalifornie. Zde v Moterey dostal Valtr nabídku učit češtinu na jazykové škole Pentagonu. Místo Valtr přijal a začal
učit česky vojáky, diplomaty i pracovníky FBI. Zapojil se rovněž do publicistiky, pro Svobodnou Evropu psal seriál s názvem
My o vás víme, který byl o příslušnících StB, SNB a dozorcích. Pořád vycházel ze šifrovaných zpráv z domova a měl ukazovat
na fakt, že o činnosti některých příslušníků se ví i v zahraničí. V Moterey zůstal Valtr až do odchodu do penze v r.1978.
Po roce 1989 se Bohumil Valtr dočkal morální rehabilitace. Po svém odchodu za hranice v r.1948 byl pochopitelně stíhán
pro zběhnutí, vojenskou zradu a úklady proti republice. 30. září 1992 vydalo Federální ministerstvo vnitra rozhodnutí o
mimosoudní rehabilitaci Bohumila Valtra. Ještě před tím byl 22. června 1992 jmenován do hodnosti podplukovníka v.v. in
honores ve Federálním policejního sboru. Ještě dlouhá léta si dopisoval s Václavem Šafrem. Jeho poslední nám známé
bydliště bylo v USA v Kalifornii. Pplk. Bohumil Valtr je jeden z mála příslušníků bezpečnostních sborů, který se dočkal
morální i faktické rehabilitace, kterou si plně zaslouží.


Autor: Radek Galaš